Kdo se webem zabýval na přelomu tisíciletí, zná ten pohled: stránka se načte a místo české věty se na ní objeví změť znaků jako ą, ľ a ». Nebyla to chyba monitoru ani písma. Byl to následek války, která se na českém internetu vedla po dlouhá léta. Šlo v ní o zdánlivou maličkost: jak do jednoho bajtu vměstnat písmeno „ř“. Podívejme se, kdo v ní proti komu stál, proč ji nešlo vyhrát a jak skončila.

Tento web navštívilo 1 247 lidí.“ Blikající číslice ve stylu tachometru, logo TOPlistu pod patičkou, návštěvní kniha o dvě řádky níž. Devadesátá léta a začátek nultých nechávaly návštěvnost viset přímo na stránce – veřejně, pro každého. Dnes je stejné číslo schované v administraci, pod přihlášením a za souhlasem s cookies. Co se vlastně stalo mezi tím?

Sémantické hledání nevyžaduje nákladnou vektorovou databázi. Pro 9 tisíc titulů stačí 36 MB pole v paměti a skalární součin v Go s latencí pod 10 ms – tady jsou naměřená data i pasti z provozu.

Zranitelnost ve WordPressu není žádná novinka. Kdo provozuje weby postavené na této platformě, ví, že bezpečnostní záplaty chodí prakticky pořád. O to větší pozornost by měla vzbudit chyba, u které nic z toho neplatí. A přesně takový je případ zranitelnosti, která dostala přezdívku wp2shell. potřeb. Zranitelný kontaktní formulář, děravý e-shopový plugin, opomenutá kontrola oprávnění v nějaké obskurní rozšiřující knihovně – to je denní chleba každého, kdo sleduje bezpečnostní feedy. Zpráva „nová chyba ve WordPress pluginu“ má tak nízkou informační hodnotu, že ji většina lidí přejde bez mrknutí oka.

Každá technologická revoluce zatím skončila stejně. Část profesí zanikla, lidstvo chvíli panikařilo a pracovních míst nakonec přibylo. Umělá inteligence nebude výjimkou. Místo hromadné nezaměstnanosti nás čeká něco méně dramatického, zato mnohem náročnějšího: masivní stěhování lidí do profesí, které dnes ještě nemají ani název.

Přepsat více než půl milionu řádků kódu do jiného jazyka by ještě nedávno znamenalo měsíce až roky práce. Tvůrce runtime Bun to ale zvládl během jedenácti dnů s pomocí Claude Code. Jak takový přepis probíhal a co vypovídá o budoucnosti vývoje softwaru?

Třicet let. Tak dlouho už web existuje v podobě, kterou bychom dnes alespoň zhruba poznali — od prvních statických dokumentů přes éru aplikací běžících v prohlížeči až po kód, který se spouští na stovkách míst po celém světě jen pár milisekund od uživatele. Tenhle příběh ale není jen suchým výčtem technologií a verzí. Je to příběh jednoho kyvadla, které se celé tři dekády houpe mezi serverem a klientem — a které právě teď nachází nový bod rovnováhy někde uprostřed, na okraji sítě.

WordPress pohání přes 43 % celého webu. Právě proto je terčem neustálých útoků. Jenže kdykoli se objeví titulkové zprávy o „napadených WordPress webech“, klíčový detail bývá pohřben v posledním odstavci — nebo chybí úplně: samotné jádro WordPressu je za útok zodpovědné jen výjimečně.

Gitová větev vývojářům oddělí kód, ale databáze často zůstává společná. U AI agentů je to slabé místo: rychle spouštějí migrace, mění data a zkoušejí víc cest najednou. Databázová větev jim dá vlastní pracovní prostor, jenže tím práce nekončí. Ještě je potřeba řešit citlivá data, oprávnění, životnost větve i zbytek stavu aplikace.

Local-first web dnes neznamená jednu architekturu, ale několik různých kompromisů: lokální databázi v prohlížeči, repliku čtení z PostgreSQL nebo CRDT model pro souběžné úpravy. Každý přístup posouvá data blíž k uživateli, ale zároveň přidává nové otázky kolem persistence, konfliktů, autorizace a provozu.