Za okny je podzim, sychravé a zadumané roční období, jako stvořené pro vyprávění horrorových příběhů o zombiích, umrlcích a řízení vývoje webových projektů. Pojďme si tedy jeden takový hrůzyplný příběh, z něhož běhá mráz po zádech, převyprávět. A nezapomeňte, že děsivá pravda je tam někde venku!

Většina provozovatelů webů se stará hlavně o to, aby uživatelé přišli a aby zůstali. To, že odejdou, je pro ně noční můrou, a myšlenka na to, že by se tak mohlo stát, je děsí. Snaží se uživatelům v odchodu všemožně nepřímo bránit a představa, že by měli odchod usnadnit, je pro ně dokonale absurdní.

Pokrok informačních technologií vypadá z pohledu technika jako neustálé zvyšování počtu hertzů a bajtů, jako jízda po rovné silnici dál a dál, a zdá se, že zvyšování výkonu ani kapacity zatím nestojí nic v cestě. Ale co z toho mají lidé? Dělají taky víc a složitějších věcí? Potřebují opravdu gigahertzy a terabajty?

Soubory na internetu mizí. Mizí i celé weby, propadají se do digitálního zapomnění. To už známe. Ale před nedávnem začaly mizet knížky z čteček. Tuhle prý zmizely i nějaké programy, nainstalované v mobilech. Dřívější jistoty se mění v prach a nové nejsou. Budeme mít v budoucnu všechno jenom půjčené?

Otázka, kterou si položí každý majitel webové prezentace, za niž zaplatil nezanedbatelný peníz, zní: „Jak zařídím, aby naše stránky nikdo nezkopíroval?!“ Kdyby někdo sestavil žebříček nesmyslných činností, bude určitě „vymýšlení protikopírovacích opatření“ minimálně v první desítce. Hned za sestavováním podobných žebříčků.