Zelená devadesátka z PageSpeed Insights se skvěle vyjímá v prezentaci pro klienta. O tom, jestli web někoho reálně zdržuje, ale řekne překvapivě málo. Pojďme si projít, co skóre doopravdy počítá, proč se rozchází s daty od skutečných uživatelů a jak si postavit měření, kterému se dá věřit.

Tento web navštívilo 1 247 lidí.“ Blikající číslice ve stylu tachometru, logo TOPlistu pod patičkou, návštěvní kniha o dvě řádky níž. Devadesátá léta a začátek nultých nechávaly návštěvnost viset přímo na stránce – veřejně, pro každého. Dnes je stejné číslo schované v administraci, pod přihlášením a za souhlasem s cookies. Co se vlastně stalo mezi tím?

Přesně před pětatřiceti lety, 6. srpna 1991, oznámil Tim Berners-Lee v diskusní skupině alt.hypertext, že existuje něco jako World Wide Web. Tehdejší web neměl obrázky, styly ani skripty. Měl necelé dvě desítky značek a jediný úkol: propojit dokumenty. Co všechno jsme od té doby přidali, co se nám po cestě ztratilo a proč se dnes čím dál větší část oboru vrací k tomu, že samotné HTML umí překvapivě mnoho?

Zranitelnost ve WordPressu není žádná novinka. Kdo provozuje weby postavené na této platformě, ví, že bezpečnostní záplaty chodí prakticky pořád. O to větší pozornost by měla vzbudit chyba, u které nic z toho neplatí. A přesně takový je případ zranitelnosti, která dostala přezdívku wp2shell. potřeb. Zranitelný kontaktní formulář, děravý e-shopový plugin, opomenutá kontrola oprávnění v nějaké obskurní rozšiřující knihovně – to je denní chleba každého, kdo sleduje bezpečnostní feedy. Zpráva „nová chyba ve WordPress pluginu“ má tak nízkou informační hodnotu, že ji většina lidí přejde bez mrknutí oka.

Každá technologická revoluce zatím skončila stejně. Část profesí zanikla, lidstvo chvíli panikařilo a pracovních míst nakonec přibylo. Umělá inteligence nebude výjimkou. Místo hromadné nezaměstnanosti nás čeká něco méně dramatického, zato mnohem náročnějšího: masivní stěhování lidí do profesí, které dnes ještě nemají ani název.

Vygenerovat plakát dnes zvládne každý za třicet vteřin. Výsledky visí na sloupech, plavou v našich feedech a lepí se na výlohy pizzerií. Něco podobného jsme už jednou zažili – když se v devadesátých letech dostal desktop publishing do rukou mas a svět zaplavil Comic Sans. Co nám tahle historická paralela říká o budoucnosti grafického designu?

Webový vývojář v roce 2000 a dnes: Co všechno se změnilo? Představte si, že byste vzali webového vývojáře z roku 2000, posadili ho do stroje času a vysadili v dnešní open space kanceláři.…

Třicet let. Tak dlouho už web existuje v podobě, kterou bychom dnes alespoň zhruba poznali — od prvních statických dokumentů přes éru aplikací běžících v prohlížeči až po kód, který se spouští na stovkách míst po celém světě jen pár milisekund od uživatele. Tenhle příběh ale není jen suchým výčtem technologií a verzí. Je to příběh jednoho kyvadla, které se celé tři dekády houpe mezi serverem a klientem — a které právě teď nachází nový bod rovnováhy někde uprostřed, na okraji sítě.

WordPress pohání přes 43 % celého webu. Právě proto je terčem neustálých útoků. Jenže kdykoli se objeví titulkové zprávy o „napadených WordPress webech“, klíčový detail bývá pohřben v posledním odstavci — nebo chybí úplně: samotné jádro WordPressu je za útok zodpovědné jen výjimečně.

„Cron mi nějak neběhá.“ Klasická věta, která ve WordPress světě může znamenat cokoli od špatně nastavené WP_SITEURL, přes loopback zablokovaný Cloudflarem, až po fatal error v callbacku, který nechal viset transient doing_cron. WP-Cron totiž není skutečný scheduler — je to pseudo-cron závislý na návštěvnosti webu a HTTP loopbacku, se všemi pastmi, které si dokážete představit. Tenhle článek je hloubkový průchod jeho vnitřnostmi: co se reálně děje při spawn_cron(), kde vznikají race conditions, proč selhává a čím ho v produkci nahradit.