Soubor theme.json se často bere jako „ten JSON, kam se píšou barvy a velikosti písma“. Jenže kdo s ním pracuje déle, zjistí, že jde o něco zásadnějšího. Je to veřejné, verzované a vrstvené rozhraní, přes které spolu komunikuje téma, editor, pluginy i samotný uživatel. Když ho tak začnete chápat, změní se i to, jak navrhujete a udržujete šablony.

Zeptejte se dnes libovolného juniora, čím bude stylovat nový projekt, a s pravděpodobností hraničící s jistotou uslyšíte „Tailwind“. Zeptejte se jazykového modelu a dostanete Tailwind dokonce i tehdy, když jste o něm nic neřekli. Utility-first přístup se za posledních pět let stal tichým defaultem celého frontendu, a to natolik, že volba stylovacího nástroje přestala být rozhodnutím a stala se rituálem.

Responzivní design bez řádku CSS, zpracování obrázků přesunuté z PHP do prohlížeče a poznámky, které konečně umí zmínit kolegu. WordPress 7.1 není revoluce v architektuře, ale je to vydání, po kterém si spousta lidí zjednoduší práci. Podívejme se, co konkrétně přináší a co to znamená pro vývojáře témat i pluginů.

Zeptáte se asistenta, jak vyřešit drobný problém v kódu. Odpověď přijde za dvě vteřiny a je dobrá. Napíšete si to znovu jinými slovy a odpověď je zase dobrá — a nápadně podobná. Kolega…

Zelená devadesátka z PageSpeed Insights se skvěle vyjímá v prezentaci pro klienta. O tom, jestli web někoho reálně zdržuje, ale řekne překvapivě málo. Pojďme si projít, co skóre doopravdy počítá, proč se rozchází s daty od skutečných uživatelů a jak si postavit měření, kterému se dá věřit.

Tento web navštívilo 1 247 lidí.“ Blikající číslice ve stylu tachometru, logo TOPlistu pod patičkou, návštěvní kniha o dvě řádky níž. Devadesátá léta a začátek nultých nechávaly návštěvnost viset přímo na stránce – veřejně, pro každého. Dnes je stejné číslo schované v administraci, pod přihlášením a za souhlasem s cookies. Co se vlastně stalo mezi tím?

Přesně před pětatřiceti lety, 6. srpna 1991, oznámil Tim Berners-Lee v diskusní skupině alt.hypertext, že existuje něco jako World Wide Web. Tehdejší web neměl obrázky, styly ani skripty. Měl necelé dvě desítky značek a jediný úkol: propojit dokumenty. Co všechno jsme od té doby přidali, co se nám po cestě ztratilo a proč se dnes čím dál větší část oboru vrací k tomu, že samotné HTML umí překvapivě mnoho?

Zranitelnost ve WordPressu není žádná novinka. Kdo provozuje weby postavené na této platformě, ví, že bezpečnostní záplaty chodí prakticky pořád. O to větší pozornost by měla vzbudit chyba, u které nic z toho neplatí. A přesně takový je případ zranitelnosti, která dostala přezdívku wp2shell. potřeb. Zranitelný kontaktní formulář, děravý e-shopový plugin, opomenutá kontrola oprávnění v nějaké obskurní rozšiřující knihovně – to je denní chleba každého, kdo sleduje bezpečnostní feedy. Zpráva „nová chyba ve WordPress pluginu“ má tak nízkou informační hodnotu, že ji většina lidí přejde bez mrknutí oka.

Každá technologická revoluce zatím skončila stejně. Část profesí zanikla, lidstvo chvíli panikařilo a pracovních míst nakonec přibylo. Umělá inteligence nebude výjimkou. Místo hromadné nezaměstnanosti nás čeká něco méně dramatického, zato mnohem náročnějšího: masivní stěhování lidí do profesí, které dnes ještě nemají ani název.

Vygenerovat plakát dnes zvládne každý za třicet vteřin. Výsledky visí na sloupech, plavou v našich feedech a lepí se na výlohy pizzerií. Něco podobného jsme už jednou zažili – když se v devadesátých letech dostal desktop publishing do rukou mas a svět zaplavil Comic Sans. Co nám tahle historická paralela říká o budoucnosti grafického designu?