Člověk, který české blogy sledoval, vnitřně cítí, že nějak hynou na úbytě a kvalitního čtiva v nich kvapem ubývá. Proč? Důvodů jsem napočítal celkem dvěstěčtyřicetosm, z toho 42 zásadních a nejméně tři smrtící.

Nejspíš se shodneme, že základním stavebním kamenem psaného projevu je Myšlenka. Nejlépe Geniální a Prostá. Každá Opravdová Myšlenka ovšem přichází nečekaně. Dere se drze na povrch a mermomocí hodlá spatřit světlo světa, i když tuší, že ji zde nic dobrého nečeká. Takové už ale Myšlenky bývají: Optimistické. Co uděláte, abyste riziko ztráty Myšlenky minimalizovali?

Nastartujete první aparát disponující přístupem k internetu a prdnete ji na světlo boží. Hanbatou. Neochmýřenou. Nedospělou. Hlavně rychle. Blog je na to už příliš pomalý, takže zvolíte spíš Twitter nebo Facebook. Jenže opravdová Myšlenka musí uzrát a stejně jako gruzínský koňak má být servírována až v okamžiku, kdy je zušlechtěna natolik, aby zachutnala i fajnšmekrům. Málo známá technika zrání zvaná „digitální trojkombinace“ nabízí jedno z možných řešení, jak Myšlenku hned ze startu nepohřbít – na Twitteru ji zveřejnit, na Facebooku rozvést a na blogu obhájit (nebo vyvrátit). Je ale patrné, že bez pomoci blogu se neobejdete.

Bloger, který už roupama neví, v jakých internetových končinách má své Myšlenky prezentovat, se stává tak trochu rybkou a čtenář rybářem. Nebo naopak. Vzájemně se loví a čím dále tím hůř se oba nalézají. Víte – to máte Twitter, Facebook, Posterous… Potom Gowallu, Foursquare, Twitpic, Google Wave, Google Docs. Taky sadu odborných nebo populárně-naučných serverů, diskusní fóra či e-mailové konference. Tam všude musí čtenář svého oblíbeného autora a jeho Myšlenky nahánět. A nejen tam, protože citovaná místa zdaleka nejsou všechny digitální parcely, kde si hyperaktivní bloger může rozložit svůj krámek s Myšlenkami.

„Únava materiálu“, jako další důvod, který vede k blogovému skomírání, může postihnout kte­roukoliv stranu barikády. Ze strany blogera se projevuje publikováním spotů pod hranicí časové přijatelnosti. Nebo se obsah příspěvku „babicovsky rozkydne“. Recept na vařená kuřecí křidélka s Gastrogelem v okurkové omáčce, zveřejněný na blogu, který se primárně věnoval webovým technologiím, bývá prvním poznávacím znamením, že se bloger ocitá na konci své blogerské pouti. U čtenáře lze „únavu materiálu“ identifikovat nestárnoucím komentářovým evergreenem: „Až do této chvíle jsem si tě, autore, vážil, ale tímhle spotem jsi mě vážně zklamal.“ 

S tím úzce souvisí i nasazení metody zvané „komentářové harakiri.“ Ta bývá mnohdy předzvěstí definitivního zániku, a ve své nejsyrovější podobě znamená totální zákaz vkládání komentářů. Čtenář má sice smůlu, pravda ale je, že bloger samotný málokdy o něco hodnotného přichází. Harakiri v mírnější formě pak vyžaduje u každého spotu hlava nehlava mazat pitomé či nenávistné příspěvky (platí pravidlo, že z hlediska vyššího principu blogerského není vražda hloupého komentáře zločinem).

Třetím vrahem blogů je otupělost čtenářské obce. Informací je nadbytek, což jejich cenu sráží až do záporna. Co začíná chybět, je vzrušení. Extáze. Nebo pocit, že jsem svědkem výjimečné události. Nedlouhá internetová historie ukazuje, že „blogerské války“ bývaly vítaným osvěžením českého kyberprostoru. Schválně, kdo z vás si vzpomene na legendární přestřelku dvou veřejně známých osobností? Jeden se s gustem opřel do druhého, a reakce na sebe nenechala dlouho čekat.

Když se dva dinosauři digitálního věku virtuálně seřežou, prostý čtenář si lebedí. Přímo si rochní a ví, že bude mít při setkáních s dalšími čtenáři dlouho o čem hovořit. Bohužel i to je minulost, a také asi jedna z příčin, proč české blogy ztrácejí na své atraktivitě.

Blogy celkově chřadnou, nepřinášejí nic objevného a jejich autoři neumí správě uchopit do rukou nějaké výbušné či kontroverzní téma. Pověstný hřebíček do blogerské rakve pak zatloukají noví, mladí, nadějní a perspektivní. Ti, kteří propadli kouzlu placených PR článků a jistotě výdělků. Nad „komerčními slinty“ vycházejícími z jejich klávesnicové manufaktury se často ošklíbne i hloupoučký fulltextový robot, o lidském čtenáři nemluvě. Jenže to už je jiný příběh a další z dvěstěčtyři­cetipěti důvodů, proč se česká blogosféra ocitá v krizi. Za domácí úkol si můžete vyjmenovat další.

Zkusme společně popustit uzdu fantazii a představit si civilizaci, v níž je internet s lidstvem odjakživa. Furt. Stejně jako voda, vzduch, zlato, daně nebo mravenci. Neřešme problémy technologické a představme si, jak by svět vypadal, kdyby významné osobnosti lidských dějin měly k dispozici web. Nepřebernou spoustu možností, kdy, jak a kde publikovat své Myšlenky.

Jakým směrem by se vydal Alois Jirásek, jemuž by pro popis obyčejného východu slunce byl status na Facebooku příliš těsný? Byl by Twitter se svými povolenými stočtyřiceti znaky pro Alberta Einsteina publikačním místem zbytečně předimenzovaným? Domníváte se, že by jeho revoluční Myšlenku E=m c ² někdo retvítnul? Stěží. Ztratila by se ve vodopádu unylých plků. Na druhou stranu by možná dnes lidstvo dokázalo létat nadsvětelnou rychlostí. Kdo ví. Zkuste si také představit Jaroslava Haška, jak svůj příspěvek světové literatuře v surové formě publikuje na soukromém blogu. Osudy dobrého vojáka Švejka by tak čtenáři mohli sledovat prakticky v přímém přenosu a, stejně jako legendární Ostravak, by až poté a s velkou pompou byl celý příběh vydán knižně.

Já si to představit umím, protože fantazie je mým sedmým smyslem. I proto považuji za chybu, když jsou zajímavé, podnětné či kontroverzní Myšlenky házeny bez ladu a skladu do černých děr nenasytných sociálně-komunitních hyder typu Facebooku, odkud mohou kliknutím jednoho jediného tlačítka nenávratně zmizet, aniž by to jejich autor byl schopen ovlivnit. Nebo reklamovat. Ne, tudy cesta nevede.

Naivně se domnívám, že blog jako místo, kde si autor může plácat játra do sytosti, nezhyne tak rychle, přestože má k tomu našlápnuto. Jednou nutně musí přijít doba, kdy pomine všeobecné okouzlení z ryze komerčního sociálna a většina kvalitních a respektovaných autorů se po zbytečné exkurzi pokorně vrátí domů. Tam, kam historicky patří. Na svůj blog. A všichni do jednoho se – kromě jiného – zdaleka vyhnou instalaci pitomého tlačítka „To se mi líbí.“ Poněvadž Bloger hodný toho jména podobnou ptákovinu na svém výsostném území nepotřebuje. Dobře totiž ví, že napíše-li spot, který se jeho čtenářům fakticky a doopravdy líbí, je něco špatně.

PS: Otevřít oči a objevit jednoho z možných viníků úpadku české blogosféry vám pomůže ilustrace od Dalibora Tydlačky.

Autor: Dalibor Tydlačka