Minulý týden jsme byli u článku, z něhož vedl odkaz na hosting Radovana Kaluži, postaveni před dotaz na toto téma. Cituji:

Namet k zamysleni – neuvazovali jste o nofollow linkovani individui typu Kalluža? Jeho strategie vzbudit jakymkoliv zpusobem pozornost a ziskat tak backlinky se mu zjevne vyplaci. Google nerozlisuje, jestli se o nem a jeho bananu pise pozitivne ci negativne – dotaz na ‚webhosting‘ na ceskem googlu ukazuje banan na 4. miste … Mozna je chytrejsi, nez si nekteri myslite … :)

Jinak řečeno: Na Kalužu by se nemělo odkazovat, protože jeho džob je založen jen na tom, že cpe své odkazy kamkoli, v jakékoli souvislosti, a tak jakýkoli odkaz na něj mu vlastně nahrává…

Odpověď na otázku zní: Ne, nebudeme to na Zdrojáku dělat, a také jsem to tazateli napsal. Důvodů je ale několik a zaslouží si, aby byly probrány podrobněji. Pojďme se na ně podívat.

Proč by webový magazín neměl řešit, na koho odkazuje?

Zaprvé: Když Kalužu, tak koho ještě? Pokud budeme „nofollowovat“ Banán, přijde příští týden někdo s tím, že bychom měli dělat totéž s Hulánem (a argumentace stejná). A když s Hulánem, tak taky s Dočekalem. S Živě. S Grudlem (ten taky podle některých dělá vše jen pro své zviditelnění) a s Microsoftem (no jasně!) Zkrátka s každým, o kom je nějaký čtenář přesvědčen, že si to nezaslouží – a protože jsme v Čechách ČR (správná připomínka v komentářích, pro Moravu a Slezsko to platí rovněž!), tak se ke každému najde alespoň jeden člověk, který je přesvědčen, že si dotyčný nezaslouží to, co má, ať už má cokoli.

Zadruhé: Pokud někoho tedy nebudeme odkazovat (či „nofollowovat“) z redakčních textů, musíme se rozhodnout, koho a zdůvodnit proč. Jako důvod nelze přijmout, že „si to podle našich čtenářů nezaslouží“ – takové rozhodnutí je vždy na redakci. A pokud bychom k něčemu takovému sáhli, dali bychom tím najevo naše mínění, že „si to nezaslouží“. Jsme ale toho názoru, že mínění redakce by mělo být projeveno jiným způsobem.

A zatřetí: Jakékoli úvahy podobného druhu by měly být vždy pod naší rozlišovací úrovní. Jako magazín odkážeme na toho, na koho odkázat potřebujeme; řešit, jestli si odkaz zaslouží, nám nepřísluší. Naším posláním je informovat, nikoli rozhodovat o tom, koho poctíme odkazem a cítit se u toho jako pán GTPR, co mocným odkazem rozhoduje o osudech webů a jejich umístění v Google.

Ale vždyť je to nemorální – dělat reklamu spamerovi!, zní nesouhlasný hlas. Ano, víme co Kaluža dělá a jakým způsobem. Jeho hosting i jméno je na serverech IInfo v klatbě, protože s ním máme mnoho zkušeností. Jeho aktivity při propagaci vlastního podnikání ostatně patřičně ocenil i ÚOOÚ. Naší rolí je o tom všem informovat – nikoli rozhodovat, jestli si někdo takový zaslouží odkaz nebo ne.

Odkazová přecitlivělost

Dnes už to není (snad) tak citlivé téma jako třeba před pěti lety, ale přesto na to člověk stále naráží. „Odkázat“ někteří lidé berou jako akt přízně či souhlasu, naopak „neodkázat“ znamená pro některé výraz nesouhlasu, nesympatií – či dokonce snahy poškodit. Informační server by měl ze své podstaty odkazovat na to, o čem píše, a čtenáři by měli odkazy tak vnímat. Tedy ne jako vyjádření souhlasu, podpory či „reklamy“, ale jako informaci, která vyplývá z typu média. Jsme web, píšeme o webu, tak tedy odkazujeme. Když odkazujeme, neznamená to, že podporujeme nebo souhlasíme.

Všechny obezličky, všelijaká řešení „odkážu, ale vlastně neodkážu“, jako je nofollow či různé redirekty, jsou v tomto kontextu směšné. Buď odkážu, nebo ne. Při rozhodování, na jaký web odkázat, jsou důležitější jiné faktory: jaký má odkaz smysl, jakou informaci čtenáři přinese,… Řešit to, jestli odkazem někomu „pomohu“ či že ho někdo bude vnímat jako „podporu“, je naprosto scestné.

Ale co SEO…? Vždyť to jsou zpětné odkazy…

Zpětné odkazy a SEO nechť si řeší ti, co jej řešit chtějí. Zdroják (a jistě i další webové magazíny) mají zcela jiný záměr než vstupovat do podobných subtilních her. Úkolem médií, a dovolte mi trochu staromódní moudro, je informovat, popisovat, analyzovat a komentovat uspořádání světa, nikoli do jeho uspořádání aktivně zasahovat. Řiďme se tedy tím. Naší rolí není ovlivňovat něčí pagerank, a pokud se tak stane, je to postranní efekt, ne záměr.

Meze svobody

Jistě existují meze, dané hledisky, řekněme, etickými. Odkázat nebo neodkázat na web, kde jsou informace o tom, jak hledat dětskou pornografii? Technicky vzato není důvod neodkázat: lidé, kteří mají o podobný obsah zájem, tyto metody dávno znají, a ti ostatní získají informace o metodách, používaných pro utajené sdílení souborů. Předpokládat, že někdo si klikne na takový odkaz, díky informacím nalezne dětské porno a začne zneužívat děti, je z říše horečnatých snů; takto to nefunguje.

Na druhou stranu může vydavatel v takto extrémním případě říct: ne, naše médium na takové informace nebude odkazovat; jsme si vědomi toho, že informace nezmizí a lidé si je najdou jinak, ale my jim tu cestu nechceme usnadňovat. Každý vydavatel má právo něco takového říct, a pokud jasně formuluje pravidlo, není to žádná habaďůra na čtenáře, je to rovná hra. Čtenář ví, na čem je. Vydavatel by ale taková pravidla měl určovat pouze pro extrémní případy – a konzistentně se jich držet.

Úhrnem lze říct totéž, co padlo už před lety v diskusi o etickém kodexu internetových médií: Je na zvážení redakcí, redaktorů, editorů, aby sporné případy posoudili, řídili se rozumem a zkušenostmi a stáli si za svým rozhodnutím. Tedy stejně jako v klasických médiích.

Jehož jméno se nevyslovuje…

Zpět ale k výše zmíněným příkladům. Svého času bylo pravidlo „Neodkazuj na toho hajzla!“ velmi populární, zejména v blogerské obci. Pokud někdo porušil pravidlo a odkázal na stránky člověka, který byl v daném blogerském společenství v nemilosti, chytil spršku komentářů: „Neodkazuj! Nepopularizuj ho! Vždyť mu děláš reklamu!“ či krásně pitomoučké „Vzroste mu návštěvnost na TopListu!“ Mnozí pak třeba psali „Udělal to X.Y. (a já sem nedám odkaz, protože mu nechci zvedat návštěvnost!)“ Někteří sahali i k „Udělal to Ten-jehož-jméno-se-nevyslovuje“ (každá blogoparta má někoho, jehož jméno nevyslovuje).

Je to naprosto v pořádku. Na blogu, tedy subjektivním médiu, si každý může svobodně neodkázat na koho chce. Každý si může i svobodně nejmenovat, a může si své rozhodnutí futrovat jak chce, klidně i tím, že mu je dotyčný nesympatický nebo že mu rozkopal bábovičku. Od toho to je subjektivní blog.

Ve webovém magazínu, zpravodajském či odborném, ale takové subjektivní postupy nemají co dělat. Autor by se neměl nechat strhnout k tomu, aby projevoval svůj názor jiným způsobem, než je přijatelné, tedy otevřeně formulovaný a označený. Podobný podprahový způsob „neodkazování“ a „nofollowování“ zavání lehce manipulací. Ve webových médiích by mělo platit, že o tom, zda se odkáže nebo ne, rozhoduje pouze „potřeba informovat čtenáře“.

Takže: Když budeme psát o hostingu, o spamování diskusních fór či o obskurní prezentaci, budeme odkazovat na příklady, i kdyby jimi měl být Kalužův blog.