Zajímavý doplněk k páteční diskusi o programování přináší článek Billa WagneraEmbrace detail, and ignore detail at the same time.

Upozorňuje na zásadní rozdíl mezi školním přístupem, kde je potřeba, aby student poznal každý detail, porozuměl mu, vyhrál si s ním. „Ve školním prostředí se musíte věnovat každému detailu a nesmíte nic brát za dané,“ píše Wagner. Navíc „školní projekty“ jsou stavěné na dobu jednoho semestru pro jednoho člověka či malou skupinku lidí – vše je podřízeno cíli „naučit studenty“.

Praxe ale pak vypadá jinak – mnohem větší týmy, mnohem rozsáhlejší projekty, a cílem není naučit se něco nového, ale vyhovět zákazníkovi. Studenty čeká podle autora v práci asi nejtěžší úkol – naučit se, které detaily musí opominout. Naučit se spoléhat na cizí knihovny a komponenty a na práci kolegů. Samozřejmě je zapotřebí být dál pečlivý v některých detailech (např. v psaní kódu), ale nebabrat se s něčím, co už funguje a existuje (známá „reimplementace třídicího algoritmu“).