Otázky k přístupnosti webů

Je přístupnost v naší legislativě nové téma? Stačí pro testování přístupnosti použít pouze Google Lighthouse? Zlepšují sémantické elementy přístupnost? K čemu jsou dobré tzv. přeskakovací odkazy? Je nějaké rozvržení webu, které je “univerzální” v tom smyslu, že jsou návštěvníci s handicapem zvyklí a očekávají je?

Seriál: Otázky k přístupnosti webů (5 dílů)

  1. Otázky k přístupnosti webů 7.12.2020
  2. Otázky k přístupnosti webů – 2 15.12.2020
  3. Otázky k přístupnosti webů – 3 30.12.2020
  4. Otázky k přístupnosti webů – 4 18.1.2021
  5. Otázky k přístupnosti webů – 5 23.2.2021

Text vyšel původně na autorově webu v podobě adventního kalendáře otázek a odpovědí.

Je přístupnost v naší legislativě nové téma?

Není. 9. dubna 2019 sice vešel v platnost Zákon č. 99/2019 Sb. (Zákon o přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací a o změně zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů), ale nejednalo se o první ošetření přístupnosti na legislativní úrovni.

Jeho předchůdkyní byla už od roku 2008 vyhláška 64/2008 Sb. (tzv. Vyhláška o přístupnosti). Ta stanovovala technická pravidla určující konkrétní požadavky, jak má přístupné zveřejňování informací vypadat a sloužila jako prováděcí předpis zákona o informačních systémech veřejné správy č. 365/2000 Sb., a jeho ustanovení v § 5 odst. 2 písm. f), které praví, že orgány veřejné správy jsou povinny uveřejňovat informace související s výkonem veřejné správy ve formě, která umožňuje, aby se s těmito informacemi v nezbytném rozsahu mohly seznámit i osoby se zdravotním postižením.

A kdybychom chtěli jít ještě dál, už v roce 2004 vydalo Ministerstvo informatiky České republiky Best practice – Pravidla pro tvorbu přístupného webu.

Dle Usnesení vlády ČR ze dne 18. června 2003 č. 596, ke zprávě Plnění Národního plánu vyrovnávání příležitostí pro občany se zdravotním postižením v roce 2002, bylo bodem 5.2.d Ministerstvu informatiky uloženo připravit do zákona č. 365/2000 Sb. standard ISVS, který stanoví podmínky pro zveřejňování vybraných informací o veřejné správě způsobem umožňujícím dálkový přístup tak, aby byl ve shodě s pravidly WAI (Web Accessibility Initiative – Iniciativa pro bezbariérový web) s termínem do 31. 12. 2004.

Best practice – Pravidla pro tvorbu přístupného webu posloužila jako doporučující materiál pro tvorbu webových stránek institucí veřejné správy a jako základ (technická specifikace) problematiky přístupnosti pro novelu zákona č. 365/2000 Sb. a plánovanou vyhlášku.

Stačí pro testování přístupnosti použít pouze Google Lighthouse?

Nestačí.

Použití online nástrojů, které nabízí na jedno potvrzení tlačítka otestování webu na přístupnost, je samozřejmě lákavé. Bránit používání těchto nástrojů se určitě nemusíme (práci, kterou mohou udělat stroje, svěřme strojům), nicméně musíme mít na paměti, že automatické validátory jsou dobrý sluha, ale zlý pán, a jako k takovým k nim přistupovat. V čem jsou jejich úskalí?

  • Žádný takový nástroj neumí o webu říci, zda a jak je (či není) přístupný. Nenechme se tedy ukolébat výstupy, které poskytuje například v otázce zmíněný Google Lighthouse.
    Google Lighthouse - 99 %
    Za takovým výstupem totiž obvykle ještě následuje sekce nazvaná jako “Další oblasti k manuální kontrole”, kterou nemůžeme ignorovat, ale naopak je potřeba se jí věnovat a body v ní manuálně zkontrolovat.
  • Tyto nástroje neumí zkontrolovat vše, co je třeba zkontrolovat. Uvádí se, že z kritérií úspěšnosti doporučení Web Content Accessibility Guidelines (která jsou celosvětově uznávaným standardem v této oblasti a odkazuje na ně i česká legislativa) lze plně automaticky zkontrolovat pouze 25 % kritérií úrovně A a 17 % úrovně AA. Všechna ostatní vyžadují manuální kontrolu, nebo plně manuální otestování.
  • Automatické validátory také neumí stanovit závažnost daného nálezu v kontextu webu – nástroj nás tedy například upozorní na málo kontrastní barevnou kombinaci nezávisle na tom, jestli se jedná o text hlavního obsahu stránky, nebo drobnou a nedůležitou poznámku v patičce. Na nás pak je, abychom tyto výsledky správně interpretovali a jednotlivým nálezům přiřadili odpovídající váhu.

Automatické validátory lze tedy s úspěchem použít k usnadnění práce a odhalení těch problematických oblastí, které tímto způsobem lze odhalit.

Ale spolehnout se pouze na jejich výstupy by nebylo z výše nastíněných důvodů moudré.

O tom, co vše testování přístupnosti zahrnuje, a jak je vhodné k němu přistoupit, se můžete dozvědět prostřednictvím videozáznamu a dalších materiálů ze semináře Informační technologie v knihovnách 2020.

Zlepšují sémantické elementy přístupnost?

Ano.

Spojování prvků na stránce do logických celků elementem div je stále běžná praxe mnoha kodérů. Element div ale bohužel nenese žádný sémantický význam, a nelze jej tak strojově zpracovávat. Což má samozřejmě negativní dopad i na asistivní technologie – programy, které uživatelům se zdravotním postižením umožňují s webovými stránkámi pracovat (typickým zástupcem a asi nejznámnější asistivní technologií jsou odečítací programy, které používají nevidomí a prakticky nevidomí lidé).

Pokud ale místo elementů div použijeme sémantické elementy, jsou asistivní technologie sémantické informace schopny zprostředkovat svým uživatelům.

Z pohledu asistivní technologie a jejího uživatele je tedy velký rozdíl v tom, jestli například menu umístíme do elementu div, nebo nav. V prvním případě (div) není uživatel o tom, že vstupuje do části stránky, v níž se nachází menu, nijak informován. V případě druhém je mu schopna asistivní technologie tuto informaci zprostředkovat právě díky použití sémantického strukturálního elementu nav (který umí strojově rozpoznat a uživatele informovat o sémantickém významu oblasti stránky, v níž se právě nachází).

Jak na to, se dozvíte například v článcích Honzy Sládka Webdesignérův průvodce po HTML5 – nová sémantika na Zdrojáku.

K čemu jsou dobré tzv. přeskakovací odkazy?

Hlavní obsah webové stránky obvykle nebývá umístěn na jejím začátku. Předchází mu celá řada jiných částí stránky – záhlaví, menu, reklama, vyhledávání a řada dalších. Uživatelé, kteří pro interakci s webovou stránku používají klávesnici (uživatelé odečítačů obrazovky, uživatelé s motorickým postižením rukou, atp.), tak musí před tím, než se k hlavnímu obsahu z klácesnice dostanou, projít (“protabovat”) netriviální množství odkazů a dalších prvků.

Bez funkcionality/ mechanismu, který umožňuje rychlý přesun na klíčové části stránky, jsou tak tito uživatelé při práci s webovou stránkou značně znevýhodněni a práce s ní je komplikovanější a hlavně pomalejší. A to obzvlášť v situaci, kdy nemají k dispozici žádnou asistivní technologii (například odečítač obrazovky), které tuto funkcionalitu často nabízí jako jednu ze svých funkcí a je tedy možné ji použít ve chvíli, kdy na webu není k dispozici.

Tuto bariéru mohou pomoci překonat tzv. přeskakovací (skip to) odkazy. Jejich primárním smyslem je usnadnit uživateli přesun na tu část stránky, která jej zajímá, a vyhnout se procházení těch částí, které jej nezajímají.

Bývají umístěny co nejblíže začátku stránky, zobrazí se pouze ve chvíli, kdy získají focus při ovládání z klávesnice, a je jich rozumný počet (2-3), aby ovládání zjednodušovaly, a ne komplikovaly (viz Může být webová stránka přespříliš přístupná?).

Jeden z možných vhodných způsobů implementace je k vidění a vyzkoušení například na webu Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR.

Jak přeskakovací odkazy vytvořit se pak můžete dočíst v článku “Skip Navigation” Links na WebAIM.org.

Je nějaké rozvržení webu, které je “univerzální” v tom smyslu, že jsou návštěvníci s handicapem zvyklí a očekávají je?

Návštěvníci s handicapem se v tomto požadavku nijak neliší od návštěvníků, kteří žádný handicap nemají (respektive se k němu nehlásí).

Na webu stejně jako kdekoli jinde platí, že zvyk je železná košile. Byla by tedy chybou nevyužít toho, na co už jsou lidé zvyklí a s čím automaticky počítají. Obzvlášť pokud jde o orientaci na webu a snadnou nalezitelnost a dostupnost obvyklých prvků. Zde nebude žádný pokus o originalitu zpravidla vnímán pozitivně a snaha umístit standardní prvky jinam, než jsou zvyklí, může návštěvníky webu odradit od jeho dalšího používání (a v krajním případě – pokud se na vašem webu nebudou schopni zorientovat – je motivovat k nákupu u konkurence).

Dodržování zvyklostí při rozmístění prvků na webové stránce tedy udělá váš web přístupnější a zjednoduší orientaci všem uživatelům.

Většina webů dodržuje určité zvyklosti stran rozmístění prvků na webových stránkách – odkaz pro přihlášení obvykle hledáme v pravém horním rohu, logo s proklikem na úvodní stránku naopak v levém horním rohu.

Umístit tyto prvky jinam je samozřejmě možné. Současně je ale dost pravděpodobné, že tím uživatelům zkomplikujeme používání webové stránky, protože nenajdou konkrétní prvky stránky tam, kde obvykle bývají.

Ukažme si to na příkladu.

Slabozrací uživatelé, používající lupu (program, který zvětšuje informace na displeji), vidí v jednu chvíli jen velmi malou část obrazovky. Často proto hledají konkrétní obsah či funkcionality na obvyklých místech stránky (například vyhledávání je zpravidla umístěno v pravém horním rohu). Pokud je umístíte jinam, můžete se stát, že je slabozraký uživatel přehlédne a z tohoto důvodu je nebude moci použít. Vhodné je také barevně odlišit navigační části od hlavního obsahu stránky (ideálně výraznou změnou barvy pozadí těchto částí), aby slabozraký uživatel mohl podle tohoto barevného odlišení snadno určit, s kterou částí stránky právě pracuje. Stejně tak je užitečné zachovat stejné rozložení prvků na stránkách v rámci celého webu, aby měl slabozraký uživatel na jednotlivých stránkách usnadněnou orientaci.

Pokračování příště…

Radek vystudoval informatiku na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 1998 se věnuje přístupnosti a speciální informatice pro lidi s těžkým postižením zraku.

Zatím nebyl přidán žádný komentář, buďte první!

Přidat komentář
Zdroj: https://zdrojak.cz/?p=24142