Všem, co si kladou takovou otázku při pohledu na svou oblíbenou webovou stránku, a všem, co na takové otázky musí odpovídat, jistě mnohé osvětlí příjemně ironický článek, který na svém blogu zveřejnil Dan Catt, a který nese název A user’s guide to websites, part 1: If it wasn’t broken why fix it?

Autor čerpá zjevně ze své zkušenosti z Flickru. Začíná popisem klasické situace – stránka X změní nějakou funkci nebo projde redesignem, a objeví se hlasy, volající: „Jak to, že se nás, (platících) zákazníků, nikdo nezeptal?“ či „Můžete nám dát množnost přepnout se na starou verzi? Všechen kód stejně máte, tak stačí jen jedno zaškrtávací políčko. Spravuju ve firmě databáze, tak to vím!“

Autor pak názorně (dokonce i v grafech) ukazuje, kde je „bod kdy se to všechno rozbije“, proč k tomu dochází (většinou kvůli těm děsně cool komunitním věcem, co používá 5 % uživatelů) a jak tomu zabránit – buď vyhozením cool komunitních věcí, nebo posunutím problému do budoucna a zakoupením dalšího hardware.

Pokud to nebylo rozbité, proč to opravovali? No proto, že by to brzy rozbité bylo. Pokud jste si toho nevšimli, je to proto, že provozovatel vyhodil další prostředky dřív než se to rozbilo. Pokud jste si všimli, je to buď proto, že to je právě rozbité, nebo vidíte následky toho, jak se to rozbilo. Nebo provozovatel změnil fungování stránky dřív než se to celé rozbilo – a jsme v okamžiku, kdy hlasití uživatelé zasyčeli, protože jim někdo vyhodil hračky z kočárku. Vyhrožují odchodem na jiný web, protestují a píší blogposty, které vedou zpravodajské weby, náruživé po příbězích (a návštěvnosti), k psaní článků jako „Proč web X umírá“ a „Konec stránky X“.

V dalších odstavcích ukazuje, jak se vyvíjí funkce, jako jsou např. všelijaké komunitní napovídače („Lidé, co dělají X, dělají také Y“), v závislosti na rostoucím počtu uživatelů. Popis bude každému, kdo se kdy o něco takového pokoušel, připadat důvěrně známý:

Původně tu funkci napsal Dave ve svém oblíbeném REBOLu jako vedlejší produkt svého projektu, běžícího na dvaceti spojených Amigách 2000. Webaři odmítli používat Amigy 2000. Dave přepsal kód do Perlu a odešel i se svými Amigami. Všichni mají rádi tu funkci, ale nesnáší Perl; třikrát to přepsali do PHP, pořád to není škálovatelné. Nakonec to někdo za jedno odpoledne přepsal do Pythonu, ale tam to zase pracuje a škáluje jen když se vyhodí podfunkce "x". 98 % uživatelů si ničeho nevšimne, 1,9 % uživatelů se přidá k protestnímu #hashtagu na Twitteru. 0,1 % uživatelů se bude dohadovat o podstatě škálování v PHP, Pythonu a Jejich-Oblíbeném-Jazyce, budou o tom psát blogposty (použijí samosebou vlastní blogovací nástroj, co napsali v roce 1997), Slashdot ty články odkáže a ironicky prohlásí, že dotyčný web „skončil“.

Na konci článku autor opakuje otázky, které zazněly na začátku, a přidává opravdu upřímné odpovědi. Pravděpodobně si je nepřečtou ti, co weby používají, ale pro ty, co je vytváří, může být vzpruhou vědomí, že v tom nejsou sami. Pro ukázku alespoň tři citace:

Ot: Já spravuju databáze pro naši firmu, tak vím, že to není nijak těžké, jste snad blbí?
Odp: To se máte. Jděte si udělat doktorát z teorie složitosti a spusťte si vlastní web.
Ot: Proč jste změnili web / odstranili mou oblíbenou funkci / nabízíte něco co nefunguje?
Odp: Protože to je lepší, než nechat celý web zřítit v plamenech a zkrachovat.
Ot: Nenávidím vás, nenávidím vás všechny! Odstranili jste všechno dobré, co na téhle stránce bylo, já jsem tu od začátku, naprosto kašlete na přání uživatelů, nesnáším směr, kterým tenhle web vedete… Kdyby tu byla nějaká alternativa, jakkoli slušná, tak okamžitě odejdu!
Odp: To není otázka.