Tento článkem spadá do nové sekce Zdrojáku nazvané „Můj názor“, ve které se můžete setkávat s myšlenkami a osobními pohledy (nejen) osobností české vývojářské scény. Názory zde prezentované se nemusí nutně shodovat s názory redakce.

Článek Jakuba Mrozka Má smysl studovat informatiku na vysoké škole? vzbudil minulý týden značné ohlasy jak v diskuzích zde na Zdrojáku, tak na sociálních sítích. Protože každý takový článek je ze své podstaty subjektivní a vychází ze zkušenosti jednoho konkrétního člověka, rozhodl jsem se sepsat pohled vlastní – pohled člověka, který informatiku na VŠ před pár lety úspěšně studoval a dodnes toho nelituje. Článek vychází ze zkušeností z Fakulty informatiky Masarykovy univerzity a mezinárodního programu na Université Joseph Fourier ve francouzském Grenoblu.

Informatika je zvláštní obor. Snad jen málokdo by se nechal ošetřit lékařem, který nemá potřebné vzdělání. Málokdo by také svěřil stavbu mostu inženýrovi, který může svoji kvalifikaci dokázat přečtením knihy „Mosty snadno a rychle“ a předložením papírového modelu toho, jak by takový most mohl vypadat. Okolo informatiky se ale už delší dobu vede debata, ve které se někteří informatici snaží sami sebe přesvědčit o tom, že jejich obor je výjimečný. A na rozdíl od jiných intelektuálních disciplín se dá celý zvládnout kombinací samostudia a praxe.

Mezi informatikou a jinými inženýrským oborem přitom není žádný rozdíl. Každý má nějaký základní objem znalostí, na kterém se lidé v oboru z většiny shodnou, že to je to, co musí ovládat, aby mohli dělat svoji práci. Představa o tom, co přesně je obsahem tohoto základu, se časem vyvíjí, upřesňuje, upravuje a školy tomu přizpůsobují své studijní plány. Informatika v tomto ohledu funguje úplně stejně. Příkladem toho, jak takový studijní plán může vypadat, je třeba struktura bakalářského programu na Carnegie Mellon University. Já osobně jsem IT studoval na dvou univerzitách, jedné v ČR a jedné ve Francii. Na obou dvou se přitom netajili tím, že když se svými studijními programy začínaly, prostě okopírovaly studijní plány od některé z předních amerických univerzit. A stejně tak to dělají i stovky dalších.

Fajn. A co se tam tedy naučím?

Když se přihlásíte do nějakého bakalářského programu v informatice, čekají vás tři až čtyři roky studia poskládané z teoretických předmětů informatiky, praktických předmětů, matematiky a něčeho dalšího.

Asi největší záhadou pro čerstvé studenty informatiky jsou teoretické předměty. V nich se dozvíte třeba, jaký je rozdíl mezi imperativním a funkcionálním programováním. Když jsem začínal v roce 2005 studovat, připadalo nám funkcionální programování jako naprosto zbytná teoretická konstrukce. Učili jsme se nepochopitelné abstraktní formule, psali jsme na tabuli dlouhé rozbory výrazů typu (.) (.) a podobných záludností. Dnes už se o funkcionálním programování mluví víc a z akademické hračičky je to už docela cool věc. My jsme měli před praxí devět let náskok.

Další teoretickou radostí je teorie programovacích jazyků a překladačů. V nich vám vysvětlí, jak vlastně funguje kompilátor a jako semestrální projekt si třeba napíšete interpret vlastního programovacího jazyka. A poté, co si to párkrát nakreslíte pěkně tužkou na papír (což jsou základní pracovní nástroje teoretického informatika), pochopíte i, co že je ten stack a proč vám pořád někde overflow. Když pochopíte tyto principy, pochopíte pak už jakýkoliv programovací jazyk. A až se budou kolegové v kanceláři dohadovat, který že programovací jazyk je lepší, půjdete si uvařit kávu, protože budete umět posoudit, jaké má který z nich výhody a nevýhody. A že odpověď zřejmě není jednoznačná.

Praktické předměty zahrnují to, co od studia IT asi každý očekává. Tedy nějaké základní programování, objektové programování, distribuované systémy, zpracování obrazu, bezpečnost a vůbec úvody do různých podoblastí informatiky. Často jsou tyto předměty volitelné, takže si můžete vybrat, čemu se chcete věnovat více a co vás naopak zajímá méně. Obrovskou výhodou studia je přitom to, že si všechny tyto věci můžete vyzkoušet v podstatě nezávazně. Ono se ostatně dost těžko odhaduje, jestli by vám šlo třeba programování 3D grafiky, dokud si to na vlastní kůži nevyzkoušíte a nezjistíte, že si napřed potřebujete řádné prohloubit znalosti matematiky. Nebo naopak narazíte na oblast, od které nic nečekáte a která vás překvapivě začne bavit. Hodně v tom hraje roli i kvalita jednotlivých profesorů – někdo prostě dokáže nadchnout i pro tu nejnudnější věc, někdo jiný naopak sebezajímavější téma zabije špatným výkladem. Ale i to je život.

Asi nejkontroverznějším předmětem za dob mých studií byla matematika. Matematika někoho baví, většina lidí jí ale považovala za nutné zlo a snažila se z ní nejrůznějšími způsoby vyvléknout. Nicméně je faktem, že nebýt matematiky, těžko bychom dokázali nahrát zvuk a uložit ho do počítače, neposlali žádnou šifrovanou zprávu. A vlastně bychom neposlali vůbec žádnou zprávu, protože bychom nedokázali simulovat chování sítě a navrhnout podle toho vhodně protokoly. Kdo se chce takovým věcem věnovat, nezbývá mu než tu matematiku prostě skousnout.

No dobře. A co s tím?

Během svých studií jsem byl často překvapen tím, jak se odpověď na otázku Co s tím měnila a vyvíjela. Zkrátka, když jsem nastoupil na školu, měl jsem nějakou představu o tom, jak IT jako obor vypadá a co se dá dělat. S každým dalším stupněm se ale odhalovaly nové a nové možnosti. V době mezi začátkem bakaláře a koncem magistra jsem měl možnost vyzkoušet si práci v různých oblastech. Jako školní projekt jsem pracoval na aplikaci využívající XSLT, XPath a podobné technologie a uvědomil jsem si, že už XSLT nechci nikdy potkat. Při studiu na FI MU jsem rok pracoval na částečný úvazek jako webový vývojář v malé firmě, což se se studiem dalo v rámci možností skloubit. A také jsem strávil semestr na Erasmu na univerzitě v Lucemburku, kde jsem se seznámil s tím, jak vypadá informatika jako věda. A kde jsem pochopil, že spousta těch skvělých moderních technologií, okolo kterých se staví cool startupy a vydělávají miliardy dolarů, vzniká jako výsledek akademického výzkumu, tedy tisíců hodin vědeckých týmů na univerzitách a laboratořích po celém světě, o kterých si na TechCrunchi nikdy nepřečtete, ale bez kterých by žádné IT nebylo.

V rámci studia na UJF v Grenoblu jsem měl možnost tříměsíční stáž v laboratoři, která se zabývala formální verifikací algoritmů a byla v tomto oboru světovou špičkou. Seděli tam lidé, kteří dokážou naprogramovat automaticky řízené metro. Nebo umějí dokázat, že software pro řízení Airbusu neobsahuje žádné bugy a chová se přesně podle specifikací.

Závěrečnou stáž jsem pak absolvoval na projektu ve spolupráci s R&D centrem velkého telekomunikačního operátora. Způsob práce v této instituci byl zase úplně odlišný od způsobu, jakým pracují jinde. Většinu zaměstnanců tvořili inženýři, kteří pamatovali ještě děrné štítky Minitel, snad nikdo nebyl mladší 40 let a zkušenost tady byla ceněná mnohem více než inovace.

Co mi to dalo? Především příležitost potkat se s ohromným množstvím neuvěřitelně inteligentních a schopných lidí. Dále příležitost poznat obor IT z nejrůznějších stran a uvědomit si, že ačkoliv je informatika exaktní disciplína, existuje ohromné množství pohledů, jak se k ní dá přistupovat. A žádný z nich není ani dobrý ani špatný.

Jak je to s těmi českými univerzitami

Uvedená zkušenost i téma článku přímo vybízejí pustit se do nějakého mezinárodního srovnání. Tedy jaká je úroveň českých vysokých škol? Autor původního článku se ke kvalitě českých škol staví dosti skepticky. Bohužel se domnívám, že tak činí pouze na základě zkušeností s VŠE, která se IT zabývá spíše okrajově a která navíc ani nijak neexceluje ve své hlavní specializaci.

V ČR přitom existují univerzity, které se snaží informatiku dělat poctivě a kvalitně. Podle mých informací je to především MFF UK, FI MU a FIT VUT. (A zřejmě do této skupiny patří i ČVUT, která je však pro mě stále poněkud nečitelná.) Na bakaláři na FI MU jsem se setkal s vyučujícími, kteří byli odborníci ve svém oboru, studijní program dával smysl a celkově jsem nikdy nepochyboval o smyslu toho, co dělám. Bohužel to všechno je vyváženo několika jevy, které jsou jakoby vetkány v DNA českého univerzitního prostředí a se kterými si ani relativně nová fakulta nedokázala poradit:

Především je to ohromná přelidněnost. Fakulty podléhají tomu, jak je nastavený systém financování a snaží se do ročníku dostat co nejvíc studentů. Když pak přijdete na přednášku, kde spolu s vámi sedí 700 dalších studentů, působí to tak trochu… neosobně. V dalších ročnících už se sice situace zlepší, ale ten první dojem je skutečně dost děsivý.

S tím souvisí také naprosto zásadní podcenění významu spolupráce studentů a jejich síťování. Je pěkné, že vám škola dá na výběr z 20 různých termínů cvičení, bohužel to ale vede k tomu, že pak na každou hodinu chodíte s někým jiným a nemáte čas ty spolužáky profesně poznat. Profesně poznat mám na mysli to, zjistit s kým se vám dobře spolupracuje, kdo má jaký přístup k práci, silné a slabé stránky. Toto jsou věci, které u piva nezjistíte a které jsou přitom naprosto zásadní ve chvíli, kdy si třeba budete na konci studia chtít s někým založit společnou firmu nebo nějak dále spolupracovat. Částečně tuto funkci suplují studentské organizace nebo iniciativy typu eClub ČVUT.

Dalším důsledkem přelidněnosti jsou aspoň ze začátku studia zvláštně nastavené vztahy mezi učiteli a studenty. Pro mnoho učitelů jsou studenti jednolitá masa a nevidí důvod s nimi nějak individuálně pracovat. Zkrátka když jeden odejde, přijde deset jiných. Z druhé strany to vypadá tak, že často studenti ani u zkoušky nevědí, jak přednášející vlastně vypadá a kdo to je. Přednášky jsou totiž nepovinné a často se dá ze slajdů nebo z knih naučit víc než poslechem přednášek. Tato rovnováha se v průběhu studia mění, ale opět – první dojem může vyděsit.

Posledním obecným jevem je pak ona zvláštní kombinace podfinancování lidí a přefinancování investic, materiálu a vůbec hmotných věcí. Může se vám snadno stát, že budete sedět v moderně zařízené posluchárně s ultra HD projektorem a laserovými ukazovátky a přednášet vám bude mladý výzkumník, který má na výplatní pásce méně než poštovní doručovatel.

Věřím ale, že české univerzity mají minimálně v bakalářském stupni co nabídnout. Student zde může získat slušnou kvalitu, orientaci v oboru koneckonců když bude chtít, tak klidně celý rok z tříletého bakaláře strávit na Erasmu v jiné zemi a udělat si představu ještě komplexnější.

A co peníze?

Osobně nepovažuji vydělávání peněz za smysl života a přišlo by mi docela smutné rozhodovat se o své budoucnosti jenom na základě toho, kolik peněz mi může přinést. Ale protože o tom byla zmínka již v původním článku, odpovězme si ve zkratce i zde:

Pokud chceme spočítat, zda se nám vyplatí investovat čas a ušlý zisk do studia VŠ, musíme brát v úvahu faktory, které je nyní jen velmi těžké předpovědět, především to, jaký bude plat studovaného a nestudovaného člověka v průběhu dalších desetiletí. Do tohoto odhadu se zde pouštět nebudu, pouze bych rád připomenul, že situace, která panuje v ČR, kdy je mnohem větší poptávka po lidech s IT znalostmi než kolik jich trh dokáže nabídnout, se může ukázat jako časově omezená anomálie. Prostě nikdo nemůže zaručit, že tu takový stav bude i za deset, dvacet let. Odkážu zde proto jen na studii Georgetown University z USA, kde trh s IT odborníky existuje déle a je relativně stabilizovaný. Odpověď je jednoznačná: Ano, vysokoškolské vzdělání se vyplatí.

Co říci závěrem?

Představili jsme si možnost, která dává studium na VŠ zájemci, který se chce profesionálně zabývat oborem zvaným informatika. Ukázali jsme si, že informatika je mnohem širší a hlubší než si často studenti na začátku studia dokáží představit.

Rozhodnutí je však na každém a vychází z jeho osobních preferencí, zájmů a cílů. Myslím si ale, že i pro toho, kdo se chce v budoucnu více věnovat vlastnímu podnikání či managementu, má znalost teoretických základů oboru smysl. Koneckonců až si bude chtít založit nějaký high-tech startup, bude se docela hodit, když budete schopni posoudit, jestli je ta vaše technologie opravdu tak high-tech, jak si myslíte. V krátkodobém horizontu vám možná uniknou znalosti z marketingu, managementu, účetnictví a dalších oborů, ale ty se dají časem doplnit. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že je docela dobře zvládnutelné si po celém dnu v práci přečíst knížku o marketingu. Nedokážu si ale představit, jak stejným způsobem studuji statistiku.

Zkrátka, studium na univerzitě vám dá přehled v oboru a teoretické základy, na kterých můžete dál stavět. Tyto základy mají navíc tu výhodu, že platí jak dneska, tak za dvacet a čtyřicet let.